Martina
Jsem žena šťastná a radostná.
Na tváři úsměv a v duši klid.
Jsem paní svého času a mám svůj život pevně ve svých rukou.
Svůj čas spravedlivě a bez výčitek dělím mezi rodinu, práci a sebe.
Užívám si své volné chvíle tvořením, které mne naučilo relaxovat.
Díky tvoření vědomě probouzím v sobě samé ženskou energii a užívám si své vnitřní ženské síly.
Jsem inspirativní průvodkyní žen na cestě k jejich odpočinku a probuzení vnitřní kreativity. Učím ženy relaxovat díky terapii prací.
Nebylo tomu tak ale vždy.
Spíš naopak. Ušla jsem dlouhou cestu, než jsem našla ženu v sobě.
Byla jsem druhá narozená. A zase holka. Přes to velké radostné očekávání chlapce. Tak to je prostě pech! To se fakt nepovedlo.
A tak jsem od malička byla vychovávána jako kluk. Doma mi říkali Matýsku.
Snažila jsem se být Matýskem. Moc a moc jsem se snažila. Zodpovědně a spolehlivě jsem plnila všechna přání a přdstavy. Byla jsem víc klukem než holčičkou. Rozbitá kolena, koloběžka, luk a šíp mi byli bližší než panenky a kočárek.
Měřila jsem svoje síly s klukama, sportovala, pomáhala tatínkovi v dílně, na stavbě. A celý tento model, tu snahu se zavděčit a získat tak lásku a pozornost jsem si vzala i do toho dospěláckého světa….
A tam to byla teprve jízda!!!
Znáte to: Práce na prvním místě. Můžete se na mě spolehnout. Zodpovědnost a spolehlivost, to je pro mě důležité. Splním každý úkol. Pomůžu každému….
Zvládnu to.
Splním svoji povinnost za každou cenu.
Zaměřená na výkon, výsledky, růst. Myslím racionálně, dynamicky, jsem tvrdá a silná. Pyšně konkuruji všem svým mužským kolegům.
Jedu totálně v mužském principu a vůbec si to neuvědomuji. Emoce najevo nedávám, je to slabost.
Celý svůj život jsem podřídila tomu, co musím.
A že těch musů jsem si naložila opravdu hodně. Ano. Já sama sobě. Nakládala jsem si víc a víc.
Naučila jsem si celé své okolí, že je to tak v pořádku. Že všechno zvládnu, zařídím, vydržím. Že dokážu úplně všechno, nic není problém, pomůžu každému. Postupem času jsem začala vše vnímat jako svoji povinnost a zodpovědnost. Za všechno a za všechny. V rodině i v práci.
Byla jsem nekonfliktním altruistou zaměřeným na výkon. Vždy s úsměvem jsem vycházela vstříc všem a ve všem.
Ale… posledních deset let jsem věděla, že NĚCO není v pořádku.
Netěšil mě žádný projekt, žádná práce, zážitek, odpočinek, sport.
Začala jsem zkoušet nové a nové, v naději, že když změním práci, zažiju nové věci, naučím se nové dovednosti, bude to jiné.
Že se TO NĚCO změní a já budu zase TA MARTINA.
Sama sobě jsem v duši vyčítala, že jsem líná, nestálá, že u ničeho nevydržím. Že jsem rozmazlená a nic mi není vhod. Jen bych se válela.
Já? Vždycky taková pracovitá, aktivní … A teď? Co se to děje?
To jsem vůbec netušila, že to JEN moje duše i tělo volají o pomoc. Zoufale se mi snaží říct, že už prostě nechtějí a nemůžou.
A tak jsem zatla zuby a ZABRALA, SNAŽILA SE VULÍ A SILOU ZLOMIT tu nechuť.
Pracovala jsem o to víc. Studovala jsem, vzdělávala se a sportovala, abych si „udržela morálku, zdravé tělo i bystrou mysl“
Jak šel čas, tak jsem se čím dál tím víc přemáhala. Bojovala sama se sebou.
Každé ráno jsem dlouho před budíkem byla vzhůru, ale vůbec jsem nechtěla vylézt z postele.
Dokázala jsem celou noc nespat kvůli kolotoči, který každý den začínal znovu a znovu.
Vyhýbala jsem se všemu, co mi bylo nepříjemné.
Odkládala jsem povinnosti, které byly dříve automatické. Večer jsem uléhala s hrůzou, že druhý den musím zase vstát a jít…
Začala jsem tušit, že jsem v šíleném kolotoči. A že nevím, jak z toho ven. A také jsem začala tušit, že se mi ten můj letitý kolotoč vlastně nelíbí…
Jenže ta moje zodpovědnost, spolehlivost… to moje musím…
Z posledních týdnů PŘED si vlastně už nic nepamatuji. Vím jen z vyprávění, že jsem byla hodně nervozní, vzteklá, náladová, plačtivá.
A jednoho rána, když jsem zase nemohla spát a byla vzhůru celou noc a v hlavě se mi honily myšlenky, co všechno musím a obavy, jak to všechno zvládnu, jsem prostě nevstala. Ne, že bych nechtěla…já jsem prostě nemohla! Moje tělo mi vypovědělo službu.
Diagnóza: syndrom vyhoření a totální kolaps organismu.
Jeden den, jeden okamžik a život se převrátí vzhůru nohama.
Najednou nemůžu vstát z postele. Nemůžu ani spát. Nejde to ani druhý ani třetí den. Nejde to ani za měsíc. Jediné, co můžu je ležet. Strach, panika, úzkost. Snažím se spát. Ve chvílích bdění strach, úzkost, panika. Reálná fyzická bolest, která se nedá popsat. To byla moje nová identita. Někdo, koho jsem neznala a přesto byla já.
K tomu narůstající strach, že to tak bude napořád. A narůstající tušení, že tím, kdo mi to způsobil budu nejspíš já sama.
Jak jsem se vypořádala s novu skutečností? Jak jsem si vybojovala zpátky svůj život?
To je dlouhý příběh a dlouhá cesta…
Cesta druhých šancí a životních zisků. Cesta za uzdravením…
Pokud vás zajímá moje cesta druhé šance, tak mrkněte na blog.
Esenci toho nejlepšího, ověřeného a osobně prožitého teď s vděčností a radostí nabízím vám formou tvoření na relaxačních workshopech nebo v online kurzech.